Září 2014

Pak se možná zázraky stanou, jamile promluvíme..

24. září 2014 v 12:17 | Sikki |  De(bil)níček
Svět se točí, točí a točí a mě se chce zvracet. Využívám konečně volné skulinky v čase k malé ventilaci svého né až tak záživného bytí. Volnou skulinou myslím svoje ochraptění, které se mě jako čert drží už druhý týden. Hlavně jsem dneska nemusela do práce...och!
Zázraky se stávají, když klopýtneme to zpívá Seal ve své písničce Crazy, kterou mám jen tak mimochodem radši od Alanis Morissete. A nikdy nepřežijeme pokud nebudeme trochu šílení. Dávám tedy všemu volný průběh. A že toho teď je..
Začala bych u toho, že se už nemůžu chodit do lesa. Jelikož mě přestalo bavit dívat se na to kolik letos roste hříbků. Už to není zábava o hledání, když o ně zakopáváte na každém metru. Říká se, že když roste hodně hub, bude válka. Nejspíš začnu věřit na pověry, když čtu noviny a vidím co se děje ve světě.
Doma jsme vypravovali funus, byla to jedna velká, černá komedie aneb když žiješ pod jednou střechou s notorickým alkoholikem a máš dělat jakože jeho postupný rozklad ti nepřinesl velkou úlevu. Nikdy bych neřekla, že se budu tak bavit u čtení kondolence.
Hroutí se mi vztah a bla, bla, bla. Nejspíš čekám, že to za mě někdo vyřeší. Naproti tomu jsem čím dál víc myšlenkama u člověka, který mě považuje za kamarádku a pravděpodobně životního kouče. Jo a ke všemu to jemu slepuju vztah s vážně skvělou holkou na kterou žárlím. Neřád!
Číst si tohle po sobě je jako číst Heroinové deníky Nikkiho Sixxe, né až tak dobrý, ale skoro stejně nemožný. Příjdu do pekla. Anděl strážnej už mě musí mít plný zuby.